Nikko - část první

Jeden můj známý tvrdí, že ráno nemůže být nikdy dobré. Sobotní mezi ně rozhodně patřilo. V šest jsem měla ještě půlnoc, a kdyby Ivka nebyla tak rozhodná, klidně bych tam zůstala ještě několik hodin. Nikko nemá nožičky, nemůže mi utéct.

Naše ustálená trojice seděla v autě a po drobných ranní peripetiích směřovala po 345, měla jsem poprvé navigovat, chacha. Kdybych neměla pět let starý atlas, na kterých nejsou zakreslené nové dálnice (které se tu platí), tak by to bylo možná úspěšnější. Takhle jsme za chvilku narazili na joban a museli improvizovat. Improvizace. To je základní činnost, kterou se musíte v Japonsku naučit. Na druhou stranu, to je to, co Japonci neumí.

Nakonec jsme dorazili do Nikka asi za 4,5 hodiny. To mě připomíná japonskou dopravu. Ta si rozhodně zaslouží pár slov. Japonsko bylo do druhé světové války zemí, která žila sama pro sebe, ve svých tradicích uzavřená od okolního světa. Po druhé světové válce se ale rozhlédli nad branami svého císařství a mnoho věcí se jim zalíbilo. Například auta.

Chce-li si koupit Japonec auto, musí mít na něj parkovací místo. Stát kol silnic je zakázané. Za dálnici platí mýtné, ale vedle každé dálnice je cesta, která je relativně slušná. Zní vám to pěkně? Ono to do jisté míry pěkné je. Jen to má pár háčků. Například, semafory jsou asi každých 300 metrů v průměru. Bez ohledu na situaci, na jednoproudové silnici můžete jen maximálně padesát. A pokud je dvouproudá neexistuje nic jako rychlejší pruh, kamiony autobusy i Japonci sledující televizi v autě potkáte všude. Takže jet padesát průměru za hodinu je malý zázrak. Je to k zešílení i na pozici spolujezdce.

Dorazili jsme do Nikka a hledali neplacené parkoviště. To je další z mnoha místních radostí, parkovat volně nesmíte a mimo parkovišť před krámy (kde můžete stát jen pokud nakupujete) se všude platí. Nikdo samozřejmě nemá tušení kolik taková legrace stojí. Po nějaké době jsme zastavili u Seven Eleven (obdoba malých obchůdků) naproti kostelu, který jsme si šli prohlédnout. Místní farník, dáli se muž tak nazvat, byl velice přátelský, snad až příliš a kouzelná slova Čeko a Praha nebo jen naše usměvavé obličeje nám zajistili místo, kde odložit náš dopravní kočár a vydat se nerušeně na prohlídku místních krás.

Nikko-san'nai

Nikko totiž není jen „trapný národní park s romantickými vodopády“ ale i jedno z nejvýznamnějších a asi i nejstarších posvátných míst. Dokonce se zde s oblibou říká: „Neříkej, že znáš krásu, jestliže jsi neviděl Nikko.“

Shrine je komplex budov který původně sloužil jako posvátné, my bychom asi řekli poutní místo. Původně byla většina shrinů (správně se japonsky nazývají Jinja) šinotiskická, ale v periodě Nara se v nich nebo vedle nich postavil budhidtický chrám. A přesně tak je to i s Nikkem.

Toshogu Shrine

Toshugu shrine byl postaven v sedmnáctém století šogunem Tokugawa (v epoše Edu). Je to komplex mnoha budov. Patří mezi tak zvaný Národní poklad Japonska.

Před vstupem do prvního komplexu se tyčí obrovská nádherná pagoda (Five-Story Pagoda). Dnešní je bohužel už jen replika té původní, která shořela v roce 1815. Je vysoká 34,5 metrů a uvnitř je skulptura Pěti moudrostí Budhy, která je ale návštěvníkům utajena, takže se z ní můžete těšit jen z průvodce.

Komplex začíná budovou, na níž je slavná vystouplá plastika tří opiček – Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo. Jsou vlastně obrazem třech hlavních principů sekty Thendai. Tady jsme viděli tři malé nadšené Japonečky, jak se fotí a zakrývají si oči, uši a pusu. Pravda, rodiče museli trochu napovídat. (Pak ale viděli nás, jak se na ně koukáme a raději se schovali za svoje rodiče).

Na dalším náchrámí, nebo nádvoří chcete-li, je Scared Foutain, bohužel při naší návštěvě z ní voda netekla, ale otázka jestli teče někdy. Hned vedle je Revolving Library. Tento povilon je postaven v čínském stylu (pro nás obyčejné smrtelníky je patrné snad jen víc zlata všude kolem). A opět navnazující průvodce: v centru budovy je oktagonální „stoh“ knih, obsahující kompletní posvátné svazky, musí to být nepochybně chvatný pohled, skryt ovšem zrakům návštěvníků.

Jako náhrada se nám otvírá pohled na Yomeimon Gate, nebo Brána západu slunce. Představuje asi to nejlepší z celé epochy Edo. Názývá se sice branou, ale jde o nádhernou stavbu, u které vás na první pohled nenapadne, že se jedná o něco tak prostého. Nevím jestli na první pohled fascinují více dvě sochy samurajů nebo poloplastiky lvíčků, dokonale vytesané ornamenty, etc. Ale slova jsou v tomto případě marná, jeďte se podívat do Nikka sami. Podobnou branou jako je Yameimon je i Karamon Gate, která je opět, podle chytrého průvodce čínského stylu, ale těch deseto rozdílů najděte sami. J

Goma-do (Holy Fire Temple)

První místo, kam jsme se mohli podívat i dovnitř. Snad jen jedno doporučení, jedete-li do Japonska, vezměte si teplé ponožky a snadno zouvací boty. Velmi často, do chrámu s pravidlem nemající výjimky se totiž musíte zout, a věřte za chvilku vám bude zima. (A další má oblíbená poznámka pod čarou – Japonci rádi nosí prstové ponožky). V tomto chrámu se jinak po staletí konají slavnosti třikrát do roka, navštěvované císařskou rodinou. Modlí se zde za mír svého lidu a světa. My jsme tuto krásnou událost sice minuli, ale na druhou stranu jsme měli místo k dýchání. Kolem chrámu je vyvýšená cestička, úzká terasa, chcete-li, typická pro mnoho honosnějších a tradičních budov, po které jsme tentokrát bosky ťapali a doufali, že nám nezmznou nohy. Arkáda kolem chrámu obsahuje další z hitů toho místa a to Spící kočku, což je pro nezasvěceného jen další pěkná plastika, ale Japonci ji fotí jako o život. Průvodce k tomu dodává, že ji vytvořil Hádači Jingoro a představuje průlom v technice, no posuďte sami na fotkách…

Po krátkém výstupu po schodech, který byl docela dlouhý a my (tedy jen Michal a já) jsme komentovali přitažlivost kolemjdoucích (zjišťuji, že v Anglii bylo na co koukat) jsme dorazili k dalšímu menšímu místu, o kterém bohužel průvodce mlčí, tak nevím ani jak se jmenovalo, ale podle všeho ještě patří k Toshogu. Možná pro jeho odlehlost tu bylo vidět i nějaké věřící. Vůbec s vírou mi to v Japonsku přijde trochu zvláštní, ale k tomu se snad dostanu později.

Honji-do

Honji-do nebo také Yukashi-do je nejrozsáhlejší z budov Toshibu. Prodlévá zde duch Yukashi Budhy a mimochodem, částečně je přístupný. Zase nás čekala chladná podlaha, mě potupné rozvazování kaniček. Mimo Budhy tu také prodlévá 12 bohů války, každý má hlavu odlišného zvířete a představují ochranu mužů před neštěstím. Vypadají trochu jako legrační džinové. Uvnitř v hlavní lodi (dá-li se to tak říci) je na stropě nádherná freska draka. Hlavní atrakcí, ukazující se nám cizozemcům je místní akustika. Pravda, ta je jistě skvělá ale po třech úderech dvou dřívek o sebe, vás rozbolí hlava.

Takhle bych mohla pokračovat v popisu Nikka ještě dlouho, ale teď jsem na to líná, takže na pokračování si budete muset počkat. A co si z toho máte vzít milé děti? Jeďte se do Japonska do Nikka, nebudete litovat. Ale předtím se věnujte nejlépe delší dobu studiu místních nábožech náboženství, architektury a malby. A začněte hned, protože Japonci nejsou nadšení restaurátoři a tak se krása a umění rozpadá před očima…

A snad ještě jedna poznámka, chcete-li fotky, můžete se podívat tady..

http://picasaweb.google.com/jana.tomek/