"Ukončete nástup a výstup..."

Přijedete-li z relativně poklidné Tsukuby do současného hlavního města, pořiďte si nejlépe nějakou tulivou náladu. Místní hromadná doprava se dá velmi jednoduše popsat – lidi, lidi, kanji, kanji, sem tam latinka, lidi...

Můj první největší šok byl po muzeu, příjemně naladěni jsme vyrazili za dalším programem, a došli jsme asi na zastávku Ueno. První problém, všechno bylo jen v kanji, a my nejenže netušili kolik máme zaplatit za lístek, ale i kudy máme vlastně jet. No zajímavé časy, jak jinak.

Snad trochu vysvětlení. V Tokyu jezdí hned několik společností, každá společnost je jinak drahá a vlastní samozřejmě jen některé linky. Takže když jedete (neexistuje tu něco jako jeden lístek, musíte si kupovat na každou jízdu zvlášť), musíte si dát pozor na kterou společnost přestupujete, protože pak si můžete koupit lístek jen na polovinu cesty. Aby to nebylo tak jednoduché, mají na jedné lince několik druhů vlaků – local, semi-rapid, a rapid, neliší se toliko ani rychlostí, ale to, kde staví. Takže to že, jste na správné lince, neznamená, že ještě jednoduše dojedete. :-)

My ku podivu potřebovali jen jednu společnost, ani nebyla ta nejdražší, to ale bylo všechno co jsme byli schopni z mapy místní podzemky vyčíst. Jo, a pak samozřejmě spoustu Kanji. Asi po dvaceti minutách jsme se doptali, dokonce zaplatili ty správné lístky a mě čekala první cesta metrem. Kupodivu nebylo tak přelidněné, dokud jsme nedorazili na stanici Tokyo. Náš přestup trval asi 20 minut, ušli jsme skoro kilometr, naštěstí tu byli nápisy i v angličtině, tak jsme nebloudili. A kolem nás svištěli Japonci, v klidu v pohodě, nechápu že se tu neztrácejí, pokud se přesně nesoustředíte, nemáte šanci. Velebila jsme přehlednost Londýnského undergroundu, zabloudit tady totiž není otázkou ani tolik nepozornosti, či špatného štěstí, pravděpodobnost vašeho sejití s cesty se zde limitně blíží jistotě a trefení na první pokus zázraku. No, a to jsem nezažila ještě nacpané metro s panáčky, kteří vás do vagonů tlačí. Jinak jet, pro nás, v běžně nacpaném vlaku je asi tak stejně nepříjemné jako u nás.

Takže bloudíte rádi a rádi hledáte alternativní řešení dopravy? Vyrazte do Tokya. A nemusíte si brát ani medvídka mývala, nudit se určitě nebudete. Důležité je jen hodně přestupovat.

TOKYO – Národní Přírodovědné muzeum

No, pravda, chcete-li vyrazit v sobotu brzo do největšího a nejdražšího města světa, možná není nejlepší večer před tím chodit do Tsukubské australské hospody na oslavu narozenin a rozlučku v jednom. Minimálně Japonky to nepochybně potěšilo a zatoužili po českém tanečním stylu a když jsme začali tancovat čacu, a jive… no byl to protancovaný, báječný večer (noc). Domů jsme se dostali taky v pořádku, ale ranní budík na mě neúčinkoval. A tak jsme místo snídaně měli oběd, a vyrazili o pár hodin později. No co. Jeli jsme Tsukubský expresem, místní rychlovlak se vzhledově neliší příliš od našeho moderního metra nás za 45 mint vyplivl na Akihabaře.

Centrum Tokya. Navíc čtvrť s obchody s elektronikou. Moderní budovy, všude kolem, dva muži v uniformách na přechodech, kteří na zelenou vypouští chodce pomocí vlajek, úzké uličky, v které není ani noha mimo dvou bloudících cizinců, několik ospalých bezdomovců i s jejich obrovskými kárkami, přeplněné uličky tržiště a konečně Ueno, nádherný park, který v sobě ukrývá několik muzeí. První náš dnešní cíl bylo Národní přírodovědné Muzeum. Moje domněnky, že v Tokyu už nebudu za exota se ukázali jako liché. Všude jen Japonci, kteří vypadají velmi podomně, nosí drahé značkové oblečení a někdo jim řekl že moderní je jeden hnědý odstín a brýle s výraznými plastovými obroučky.

První vtipná historka se stala hned u placení lístků, v průvodcích po Tokiu totiž máte slevenkové kupony, my jich neměli dost pro nás pro všechny. Ta milá slečna, která dokonce hovořila slušně anglicky, nám odněkud zpoza stolu vytáhla danou knížečku, sama si odtrhla kupon a dala nám ji. No, kolikrát se vám stane doma, že vám slevu přímo vnutí?

První část, kterou jsme navštívili byla část nazvaná Diversity. Ha, něco pro mě. Zatímco já spokojeně pobíhala mezi fotkami řas a rozplývala se, co všechno tu mají, co se mi tak úplně nezdá, nebiologická část naší výpravy fascinovaně obdivovala – a pravda bylo co. Japonci vytvořili výstavu vskutku obdivu hodnou – žádné nudné sály, v nichž se jedna ryba střídá se druhou a v dalším najdete dvacet tisíc kamenů mezi kterými se dá rozdíl poznat jen podle popisku. Ne, vše tu je spolu promíchané, nechybějí kostry, fotografie mikroskopických organismů, makety střev kdejakého kopytníka nebo i velryby… Jeden sál byl například udělán tak, že na zemi se vám rozprostíral (sice ne zcela nejnovější) evoluční strom a každá větev měla své zástupce na své straně. Co se týče mirkoskopických organismů, zejména řas, japonský výběr jsem úplně nepochopila, evidentně byl tvůrce výstavy zatížený na Closterium, představte si takový zelený rohlíček a jste jako laici skoro tam kde máte být…

V další místnosti byli videa procesů v buňce pravda, popisky v angličtině tady výjimečně nebyli, ale paráda. Další sál připomínal džungli, kde můžete nahlédnout do „jeskyň“, vyzkoušet si, jaký hmyz vydává jaké zvuky, prolézt sviští norou a dívat se jako by do mikroskopů do vody.

A v podobném stylu by se dalo povídat ještě velmi dlouho. Všechno dělané interaktivně, bez zaměření na savce, ukázána i krása malých breberek, kterých si obyčejně ani nevšimneme. Japonci mě v tomhle ohledu nadchli a to byla teprve první část. Další patro bylo věnováno jednoduchým fyzikálním pokusům. Při vstupu vůbec nepřipomínalo muzeum, kde byste tiše měli obdivovat exponáty, běhali tu děti od jedné k věci k druhé a zkoušeli možné i nemožné. Laborky na gymnáziu proti tomu hadr. A tak jsme pořádali závody míčku, sami s pohoupali díky systému kladek, procházeli „zdí“ (aspoň z venku to tak vypadalo), rozsvítili svépomocí sto vatovou žárovku.... báječné místo na první, druhé rande, chcete-li na někoho udělat dojem, jenom doporučuji :-) Laboratoře, kde jste si mohli vyzkoušet pokusy v sobotu bohužel nepremávaly, ale člověk nemůže mít všechno...

Ale abych Japonce jenom nepomlouvala, taky tu měli část výstavy o designu, která vypadala docela normálně, pravda možná tam bylo na naše Technické Muzeum jen o něco víc obrazovek a krátkých filmů....

Pak nás už bohužel hnali domů, ale možná se sem vydám ještě jednou. A aby nechyběla obvyklá poznámka pod čarou, zrovna teď tu jsou z Londýnského muzea na návštěvě mumie, takže jestli jste to nestihli v Británii do 14.2. máte jedinečnou šanci.

Nikko - část první

Jeden můj známý tvrdí, že ráno nemůže být nikdy dobré. Sobotní mezi ně rozhodně patřilo. V šest jsem měla ještě půlnoc, a kdyby Ivka nebyla tak rozhodná, klidně bych tam zůstala ještě několik hodin. Nikko nemá nožičky, nemůže mi utéct.

Naše ustálená trojice seděla v autě a po drobných ranní peripetiích směřovala po 345, měla jsem poprvé navigovat, chacha. Kdybych neměla pět let starý atlas, na kterých nejsou zakreslené nové dálnice (které se tu platí), tak by to bylo možná úspěšnější. Takhle jsme za chvilku narazili na joban a museli improvizovat. Improvizace. To je základní činnost, kterou se musíte v Japonsku naučit. Na druhou stranu, to je to, co Japonci neumí.

Nakonec jsme dorazili do Nikka asi za 4,5 hodiny. To mě připomíná japonskou dopravu. Ta si rozhodně zaslouží pár slov. Japonsko bylo do druhé světové války zemí, která žila sama pro sebe, ve svých tradicích uzavřená od okolního světa. Po druhé světové válce se ale rozhlédli nad branami svého císařství a mnoho věcí se jim zalíbilo. Například auta.

Chce-li si koupit Japonec auto, musí mít na něj parkovací místo. Stát kol silnic je zakázané. Za dálnici platí mýtné, ale vedle každé dálnice je cesta, která je relativně slušná. Zní vám to pěkně? Ono to do jisté míry pěkné je. Jen to má pár háčků. Například, semafory jsou asi každých 300 metrů v průměru. Bez ohledu na situaci, na jednoproudové silnici můžete jen maximálně padesát. A pokud je dvouproudá neexistuje nic jako rychlejší pruh, kamiony autobusy i Japonci sledující televizi v autě potkáte všude. Takže jet padesát průměru za hodinu je malý zázrak. Je to k zešílení i na pozici spolujezdce.

Dorazili jsme do Nikka a hledali neplacené parkoviště. To je další z mnoha místních radostí, parkovat volně nesmíte a mimo parkovišť před krámy (kde můžete stát jen pokud nakupujete) se všude platí. Nikdo samozřejmě nemá tušení kolik taková legrace stojí. Po nějaké době jsme zastavili u Seven Eleven (obdoba malých obchůdků) naproti kostelu, který jsme si šli prohlédnout. Místní farník, dáli se muž tak nazvat, byl velice přátelský, snad až příliš a kouzelná slova Čeko a Praha nebo jen naše usměvavé obličeje nám zajistili místo, kde odložit náš dopravní kočár a vydat se nerušeně na prohlídku místních krás.

Nikko-san'nai

Nikko totiž není jen „trapný národní park s romantickými vodopády“ ale i jedno z nejvýznamnějších a asi i nejstarších posvátných míst. Dokonce se zde s oblibou říká: „Neříkej, že znáš krásu, jestliže jsi neviděl Nikko.“

Shrine je komplex budov který původně sloužil jako posvátné, my bychom asi řekli poutní místo. Původně byla většina shrinů (správně se japonsky nazývají Jinja) šinotiskická, ale v periodě Nara se v nich nebo vedle nich postavil budhidtický chrám. A přesně tak je to i s Nikkem.

Toshogu Shrine

Toshugu shrine byl postaven v sedmnáctém století šogunem Tokugawa (v epoše Edu). Je to komplex mnoha budov. Patří mezi tak zvaný Národní poklad Japonska.

Před vstupem do prvního komplexu se tyčí obrovská nádherná pagoda (Five-Story Pagoda). Dnešní je bohužel už jen replika té původní, která shořela v roce 1815. Je vysoká 34,5 metrů a uvnitř je skulptura Pěti moudrostí Budhy, která je ale návštěvníkům utajena, takže se z ní můžete těšit jen z průvodce.

Komplex začíná budovou, na níž je slavná vystouplá plastika tří opiček – Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo. Jsou vlastně obrazem třech hlavních principů sekty Thendai. Tady jsme viděli tři malé nadšené Japonečky, jak se fotí a zakrývají si oči, uši a pusu. Pravda, rodiče museli trochu napovídat. (Pak ale viděli nás, jak se na ně koukáme a raději se schovali za svoje rodiče).

Na dalším náchrámí, nebo nádvoří chcete-li, je Scared Foutain, bohužel při naší návštěvě z ní voda netekla, ale otázka jestli teče někdy. Hned vedle je Revolving Library. Tento povilon je postaven v čínském stylu (pro nás obyčejné smrtelníky je patrné snad jen víc zlata všude kolem). A opět navnazující průvodce: v centru budovy je oktagonální „stoh“ knih, obsahující kompletní posvátné svazky, musí to být nepochybně chvatný pohled, skryt ovšem zrakům návštěvníků.

Jako náhrada se nám otvírá pohled na Yomeimon Gate, nebo Brána západu slunce. Představuje asi to nejlepší z celé epochy Edo. Názývá se sice branou, ale jde o nádhernou stavbu, u které vás na první pohled nenapadne, že se jedná o něco tak prostého. Nevím jestli na první pohled fascinují více dvě sochy samurajů nebo poloplastiky lvíčků, dokonale vytesané ornamenty, etc. Ale slova jsou v tomto případě marná, jeďte se podívat do Nikka sami. Podobnou branou jako je Yameimon je i Karamon Gate, která je opět, podle chytrého průvodce čínského stylu, ale těch deseto rozdílů najděte sami. J

Goma-do (Holy Fire Temple)

První místo, kam jsme se mohli podívat i dovnitř. Snad jen jedno doporučení, jedete-li do Japonska, vezměte si teplé ponožky a snadno zouvací boty. Velmi často, do chrámu s pravidlem nemající výjimky se totiž musíte zout, a věřte za chvilku vám bude zima. (A další má oblíbená poznámka pod čarou – Japonci rádi nosí prstové ponožky). V tomto chrámu se jinak po staletí konají slavnosti třikrát do roka, navštěvované císařskou rodinou. Modlí se zde za mír svého lidu a světa. My jsme tuto krásnou událost sice minuli, ale na druhou stranu jsme měli místo k dýchání. Kolem chrámu je vyvýšená cestička, úzká terasa, chcete-li, typická pro mnoho honosnějších a tradičních budov, po které jsme tentokrát bosky ťapali a doufali, že nám nezmznou nohy. Arkáda kolem chrámu obsahuje další z hitů toho místa a to Spící kočku, což je pro nezasvěceného jen další pěkná plastika, ale Japonci ji fotí jako o život. Průvodce k tomu dodává, že ji vytvořil Hádači Jingoro a představuje průlom v technice, no posuďte sami na fotkách…

Po krátkém výstupu po schodech, který byl docela dlouhý a my (tedy jen Michal a já) jsme komentovali přitažlivost kolemjdoucích (zjišťuji, že v Anglii bylo na co koukat) jsme dorazili k dalšímu menšímu místu, o kterém bohužel průvodce mlčí, tak nevím ani jak se jmenovalo, ale podle všeho ještě patří k Toshogu. Možná pro jeho odlehlost tu bylo vidět i nějaké věřící. Vůbec s vírou mi to v Japonsku přijde trochu zvláštní, ale k tomu se snad dostanu později.

Honji-do

Honji-do nebo také Yukashi-do je nejrozsáhlejší z budov Toshibu. Prodlévá zde duch Yukashi Budhy a mimochodem, částečně je přístupný. Zase nás čekala chladná podlaha, mě potupné rozvazování kaniček. Mimo Budhy tu také prodlévá 12 bohů války, každý má hlavu odlišného zvířete a představují ochranu mužů před neštěstím. Vypadají trochu jako legrační džinové. Uvnitř v hlavní lodi (dá-li se to tak říci) je na stropě nádherná freska draka. Hlavní atrakcí, ukazující se nám cizozemcům je místní akustika. Pravda, ta je jistě skvělá ale po třech úderech dvou dřívek o sebe, vás rozbolí hlava.

Takhle bych mohla pokračovat v popisu Nikka ještě dlouho, ale teď jsem na to líná, takže na pokračování si budete muset počkat. A co si z toho máte vzít milé děti? Jeďte se do Japonska do Nikka, nebudete litovat. Ale předtím se věnujte nejlépe delší dobu studiu místních nábožech náboženství, architektury a malby. A začněte hned, protože Japonci nejsou nadšení restaurátoři a tak se krása a umění rozpadá před očima…

A snad ještě jedna poznámka, chcete-li fotky, můžete se podívat tady..

http://picasaweb.google.com/jana.tomek/

Henjoji

Teď když už nebloudím, nebo alespoň ne tolik jako dřív a navykla jsem si na japonskou krajinu, odhodlala jsem se k prvnímu výletu. Ten pravda byl už v úterý, ale díky nabitému programu, píšu až teď.

Tak tedy na mapě je nakreslena spousta chrámů, ale jen jeden je i pojmenován (a hádejte jak, modří už vědí, předpokládám). Pravda vypadá to, že bude mezi políčky a domečky, ale co, měla jsem před s sebou asi čtyři hodiny času, proč to nezkusit.

Cestou jsem to vzala ještě kolem dvou chrámů, doufám, že dodám fotky, jen co se dovím, jak se to tady dělá. Byl krásný, slunný den, jako všechny v poslední době. Teplota akorát na ježdění na kole, ani moc teplo, ani moc zima. Rozhodně vám sněhové závěje nezávidím.

Když jsem dorazila mezi správná políčka, začala ta pravá zábava. Mám pocit, že mapy si tu trošku občas vymýšlí (tedy cesty na nic vypadají občas daleko rovnější, chrámů potkáte daleko víc a nezakreslené hřbitovy mi vyloženě vadí). Snažila jsem se trefit k chrámu, ale po chvíli jsem narazila na domorodce a zeptala se. Jako obvykle anglicky neuměl ani slovo. Koničiva (dobrý den) Henjoji taky, ale netušil, kde chrám je. Tak zazvonil u nejbližšího domu a po chvilce rozhovoru, které mým uším zní pořád jako poněkud komická zpěvná hatmatilka, paní lámavou angličtinou mě požádala, zda bych nepočkala a došla si pro kolo. Chrám byl od místa asi pět minut vzdálen (japonským tempem, to je šnečí i pro mě). Ale i kdybych projela kolem, což bych tedy asi udělala, nevšimla bych si ho. To pravda není takové umění, včera jsem přejela omylem hlavní bránu jednoho výzkumného ústavu, ale tento chrám je schován za domečkem. Už na první pohled bylo jasné, že je zasvěcen Budhovi. Nafotila jsem chrám, všechny sochy, hřbitov a pak se vrátila zpátky ke kolu a začala nad mapou dumat jak domů.

Po chvíli se z okna domečku u chrámu ozvala docela pěknou angličtinou (na místní poměry excelentní), jestli něco nepotřebuji. A jé, doufám, že jsem něco neprovedla. S úsměvem, jsem odpověděla, že jsem si šla jen prohlídnout chrám. Pán vylezl a nabídl se, zda ho chci tedy ukázat. Přišlo mi neslušné odmítnout, a neb zdvořilost je pro Japonce velmi citlivé místo s úsměvem jsem přisvědčila. Nosit usmívací masku jsem si zvykla stejně jako se klanit, až přijedu domů, všichni se mi budou smát. Nu a z pána se vyklubal kněz.

Nejen, že jsem měla jedinečnou příležitost, prohlédnout si chrám ze vnitř, to se místním matfyzákům ještě nepovedlo, pořídit nějaké fotky, ale dokonce jsem si výborně popovídala anglicky a dostala svou první vizitku.

Chrám Henjoji na tomto místě stál od nepanšti a sloužil hlavně jako škola. Bohužel tohle už není původní, ten před sto lety vyhořel. Ale svému účelu slouží stále. Prý kdybych si chtěla založit kurzy češtiny, chrám mi bude vždy otevřen. No, nevím jestli plánuji začít nějaké lekce, ale navrhnu to místním, chtějí chodit na nějaké kurzy japonštiny, budou mít docela pěkné místo.

Přestože se neřadím k buddhistům posvátnost Henjoji dýcháte spolu s kyslíkem. Ač v seize (takový ten šílený postoj na patách) nedokážu normálně vydržet sedět víc deset minut, tady mi to ani nepřišlo. Seděli jsme s knězem, jehož jméno si bohužel nepamatuji (budu muset někoho požádat, aby mi přelousklal tu vizitku, celá je v kanji), povídali si o všem možném. „Můj kněz“ (už tu mám vlastního taxikáře) byl velice milý, odpustil mi spoustu hrubostí,m kterých jsem se jistě dopustila a nedal vůbec najevo jaký barbar pro něj jsem. Pořád nevím, na co se ptát smím a na co ne, kde jsou jejich tabu a tak. Takže celý rozhovor byl plný sorry (na obou stranách), děkování. Začínám i svým hostitelům děkovat za společnost při večeři, že by zdvořilost byla nakažlivá? Možná by si pár týdnů v Japonsku měl dát povinně každý. Otázka je, jak by se naše konverzace natáhla.

Tak zkrácený výtah, toho co jsem se dozvěděla. Henjoji, ač je chrám neživí církev, ale jeho členové. Chodí do chrámu jednou měsíčně, ale samozřejmě někteří i jen jednou ročně. Moje otázka, zda mají každý měsíc mše, zněla dost směšně. Největší břímě leží právě na kněžím, který se stará o denní rituály, obětování a tak podobně. Tato činnost ho zaměstnává natolik, že pokud má jeden kněz na starost jeden chrám nemůže se prakticky hnout. Žádná dovolená, žádné návštěvy sousedních ostrovů. Tohle byl důvod, proč se údajně s tím rozvedla žena. Žijí prý i s dětmi jen o kousek dál, ale chtějí žít normální život.

Dalších pár vtipných poznámek, tentokrát opravdu spíš pod čarou. Zatímco, novicové nemohou pít alkohol, kněží ano, Je to docela dost velký problém, protože při některých tvých úkonech musí být střízliví.

O chrám se z velké části starají jeho věřící, nejen že přispívají finančně ale dokonce věnují chrámu obrazy, relikvie a svaté předměty. Náš chrám mě věřících mnoho a potřeboval by rozšířit a na to se právě věřící musí složit.

Další info vám podám o Henjoji příště, byla jsem pozvaná na další návštěvu, docela dost se těším. Jen mě trápí, jestli s sebou mám vzít nějakou drobnost, protože dárky se tu při návštěvě pokaždé nosí. Co byste dělali na mém místě vy?

Lost

Cestička k domovu

Známě se vine

Hezčí je krásnější

Než všechny jiné

…

V Japonsku se vinou cesty úplně všechny. Rovné silnice, nebo stejně široké tu prostě neexistují,jedna se rozšiřuje a hned zužuje a nebohý Evropan, je zmaten. Po odpoledni strávením objevováním Tsukubských obchůdků s Ivou, jsem se zahlcena novými informacemi, batohem plným nákupu vydala poprvé sama domů.

Nevím, jestli je cesta, kterou mi Michal vyznačil na mapě hezčí, když se smráká je k nerozeznání od ostatních. Po prvním lehkém bloudění jsem se rozhodla nenechat nic na náhodě a vrazila po hlavních silnicích, které se značí číslem, a tak jsem dojela úspěšně skoro až domů.

A tam jsem přišel první zásadní problém. Vůbec jsem netušila jak dál. Projížděla jsem místo skoro hodinu, a ne a ne trefit místo, která by mi alespoň vzdáleně připomínala cestu, po které jsme se ubírali dříve. Ach, bohyně Hekaté, co jsem ti provedla? No, tímto nesmyslným ježděním jsem strávila něco přes hodinu a nakonec zastavila jednoho japonského cyklistu. Tedy málem jsem to srazila z kola.

Musela jsem vypadat hrozně zoufale (byla jsem zoufalá), protože ač milý místní rolník netušil, kam se chci dostat, zavolal do práce a tam mu řekli, kterak mě má navigovat. zní to docela jednoduše, ale naším rozhovorem jsme strávili tak deset patnáct minut. Omlouval, se že je krátkozraký, že neumí pořádně anglicky a že tu bydlí teprve rok a nevyzná se tu. Já se mu omlouvala, že ho obtěžuji, ale že nevím jak dál a bloudím dlouho, Děkovala mu a snažila si vzpomenout na všechny japonské zdvořilostní fráze, které znám. Jen tak mimochodem, na rolníka mu speakovalo opravdu dobře, i když pravda s typickou japonskou výslovností (ale o ní chci napsat něco víc časem). Ujela jsem po jím označené cestě asi o dvacet metrů dál než jsem dojela původně a najednou jsem věděla, kde jsem, a jak se dostanu domů. Připadalo mi to jako malý (velký) zázrak. Naposledy jsem se podobně ztratila když jsem byla v Máji jako malá s mamkou … cítila jsem se dost podobně jako tehdy.

Takže v Japonsku si nehrají na pojmenování ulic, tady se jmenují bloky. Náš se jmenuje Kannondai (taková jako mini-čtvrť) 1-3-9, to jsou čísla rohových domů. Domy tu mají jména, takže evropský způsob naprosto selhává.

Co se týče orientace podle výrazných domečků, krámů - taky nefunguje. Všechny stavby vypadají podobně, políčka vám začnou za chvíli splývat, hřbitůvků je tu všude plno, a obchody či restaurace? Všechno stejný řetězec, možná v jiné provincii funguje jiný, ale to vám nalezení cesty moc nepomůže.

Takže mé rozhodnutí pro příště? Koukat po názvech výzkumných ústavech, vzít si s sebou do Japonska buzolu a modlit se (myslím, že patron poutníků je svatý Kryštof) , že vám to bude stačit. Jestli někdy nalezneme chrám, jehož bůh či bohyně budou vládnout cestám či ochraňovat pocestné, rozhodně několik yenů s radostí obětuji.

Jak stopovat v Japonsku?

Přes protesty jsem si zas jednou prosadila svou. Půjdu si sama těch devět kilometrů pěšky, a tak si v klidu zapamatuji cestu a nebudu bloudit. Tak v pondělním slunečním dopoledni jsem vyrazila na cestu. Protože s mým ksichtem nebudu nikdy vypadat jinak než gandžin (to je hanlivý výraz pro cizince), zkusila jsem obracenou strategii. V dlouhém černém kabátu (nic podobného jsem tu na nikom jiném neviděla), dvou copech a červené čapce jsem se vydala. V uších pro mě neodmyslitelná sluchátka. Hned v naší ulici jsem potkala asi tři lidi, všichni se na mě usmívali a poklonili se mi. Zajímalo by mě, co se tady úsměvem vlastně myslí. Ale nasadila jsem masku dobře nacvičenou z divadla, a snažila se tvářit mile a tak. Asi sto metrů od domu vedle zastavilo auto. Seděl v něm postarší pán a ptal se lámanou angličtinou, jesti nechci hodit na zastávku. Při odmítání (plného úsměvů, omlouvání se a děkování) jsem se zmínila kam jdu. Milý pán to chtěl vědět. Nakonec zavřel okénko a odjel.

Ujel asi tak tři metry a zastavil. Asi si uvědomil, že Namiki je asi devět kilometrů daleko. Jít tak daleko je asi pro místní domorodce nepředstavitelné, a tak mě dovezl až na místo, zapojil do toho prohlídku města, ukázal mi význačné orientační body, a pouštěl mi jazz.

Jmenoval se snad Marioka (-ki), jeho otec byl pianista, který hrál v jakési jazzové kapele. Vypadal, že by mě nejraději přímo předal do rukou Michala, mého frendo, asi mu přišlo, že někdo tak bláznivý, by neměl chodit po ulici sám. Každopádně to byla výborná půlhodinka a já nabyla poprvé pocitu, že Japonci jsou vlastně hrozně milí lidé s vtipnou angličtinou.

První vlaštovka o Ibaraki - aneb pokus o trochu seriózních informací

Ibaraki

Ráda bych se ve sledu událostí na chvíli zatavila trochu u geografie a historie místa, kde tu pobývám, abyste nebyli zcela ztraceni a mohli se se mnou orientovat.

Ibaraki je jedna z prefektur na východním ostrově Honšů, na sever od Tokia. Jižní stranu lemuje řeka Tone, na severu je ohraničena horami Yamizo.

Každá prefektura (snad) má svůj den, znak, květinu, ptáka, rybu, píseň, květinu a samozřejmě strom. Kam se hrabou atributy antických božstev.

Ta naše mi přijde velmi poetická, Květina Ibaraki je růže, strom Japonská švestka (za pár týdnů, možná i dní tu všude budou kvést a kolem toho vypadá, že na mnoha místech se konají se slavnosti, tak jen doufám, že mi čas bude nakloněn a stihnu je.

Ptáčkem je slavík, kterému říkají hibari. Toho jsem tu ještě neviděla, ale pravda, po ptactvu jsem tu zatím nekoukala. Pro vaši představu vypadá jako náš skřivan s chocholkou. Ryba, toliko důležitá pro tuto prefekturu je platýz (zajímalo by mě, jestli ho taky dávají do suši). Místním znakem, dáli se to tak nazvat je taková modrá kruh se spirálou v horní části…

Jinak víc na tomhle odkazu,

http://www.pref.ibaraki.jp/bukyoku/seikan/kokuko/en/

Tsukuba

Městečko Tsukuba nepatří rozhodně ke starým, a asi ani hlavním městům provincie. Postaveno bylo asi před dvaceti lety. Na tomto místě se založilo vědecké město prý kvůli zemětřesení, místní oblast patří k nejklidnějším v Japonsku. Nedávno tu byla zaveden Tsukuba express, takže se odtud můžete dostat do všech koutů Ibaraki.

Nemám úplně jasnou představu, jak vypadají ostatní japonská města, ale tohle je plné domečků, malých políček, výzkumných ústavů. Aby bylo ovšem na výši, má Tsukuba několik muzeí, galerii v místní knihovně a dokonce i koncertní sál. Snad se mi podaří jít i na nějaký koncert. Také je tu několik univerzit, spousta škol a školek (naštěstí, ty jsou totiž popsány i latinkou, často anglicky, tak se má člověk podle čeho orientovat). A pak je tu spoustu náhodně rozšířených hřbitůvků, a podle mapy poměrně hodně chrámů, ve kterých dlí bohové už po staletí a kterých se zbylý moderní a uniformní ráz prostě netýká.

Na sever od Tsukuby je jedna z posledních vyšších hor Yamizo. Jmenuje se Tsukuba San a podle všech místních i mým milých hostitelů a jejich ostatních českých přátel, které jsem potkala je to místo, které stojí za vidění. Možná tam pojedeme v pátek, tak se těším. A když ne teď, rozhodně se tam vydám na kole, takže se můžete těšit zatím na fotky.