Lost

Cestička k domovu

Známě se vine

Hezčí je krásnější

Než všechny jiné

…

V Japonsku se vinou cesty úplně všechny. Rovné silnice, nebo stejně široké tu prostě neexistují,jedna se rozšiřuje a hned zužuje a nebohý Evropan, je zmaten. Po odpoledni strávením objevováním Tsukubských obchůdků s Ivou, jsem se zahlcena novými informacemi, batohem plným nákupu vydala poprvé sama domů.

Nevím, jestli je cesta, kterou mi Michal vyznačil na mapě hezčí, když se smráká je k nerozeznání od ostatních. Po prvním lehkém bloudění jsem se rozhodla nenechat nic na náhodě a vrazila po hlavních silnicích, které se značí číslem, a tak jsem dojela úspěšně skoro až domů.

A tam jsem přišel první zásadní problém. Vůbec jsem netušila jak dál. Projížděla jsem místo skoro hodinu, a ne a ne trefit místo, která by mi alespoň vzdáleně připomínala cestu, po které jsme se ubírali dříve. Ach, bohyně Hekaté, co jsem ti provedla? No, tímto nesmyslným ježděním jsem strávila něco přes hodinu a nakonec zastavila jednoho japonského cyklistu. Tedy málem jsem to srazila z kola.

Musela jsem vypadat hrozně zoufale (byla jsem zoufalá), protože ač milý místní rolník netušil, kam se chci dostat, zavolal do práce a tam mu řekli, kterak mě má navigovat. zní to docela jednoduše, ale naším rozhovorem jsme strávili tak deset patnáct minut. Omlouval, se že je krátkozraký, že neumí pořádně anglicky a že tu bydlí teprve rok a nevyzná se tu. Já se mu omlouvala, že ho obtěžuji, ale že nevím jak dál a bloudím dlouho, Děkovala mu a snažila si vzpomenout na všechny japonské zdvořilostní fráze, které znám. Jen tak mimochodem, na rolníka mu speakovalo opravdu dobře, i když pravda s typickou japonskou výslovností (ale o ní chci napsat něco víc časem). Ujela jsem po jím označené cestě asi o dvacet metrů dál než jsem dojela původně a najednou jsem věděla, kde jsem, a jak se dostanu domů. Připadalo mi to jako malý (velký) zázrak. Naposledy jsem se podobně ztratila když jsem byla v Máji jako malá s mamkou … cítila jsem se dost podobně jako tehdy.

Takže v Japonsku si nehrají na pojmenování ulic, tady se jmenují bloky. Náš se jmenuje Kannondai (taková jako mini-čtvrť) 1-3-9, to jsou čísla rohových domů. Domy tu mají jména, takže evropský způsob naprosto selhává.

Co se týče orientace podle výrazných domečků, krámů - taky nefunguje. Všechny stavby vypadají podobně, políčka vám začnou za chvíli splývat, hřbitůvků je tu všude plno, a obchody či restaurace? Všechno stejný řetězec, možná v jiné provincii funguje jiný, ale to vám nalezení cesty moc nepomůže.

Takže mé rozhodnutí pro příště? Koukat po názvech výzkumných ústavech, vzít si s sebou do Japonska buzolu a modlit se (myslím, že patron poutníků je svatý Kryštof) , že vám to bude stačit. Jestli někdy nalezneme chrám, jehož bůh či bohyně budou vládnout cestám či ochraňovat pocestné, rozhodně několik yenů s radostí obětuji.