Jak stopovat v Japonsku?

Přes protesty jsem si zas jednou prosadila svou. Půjdu si sama těch devět kilometrů pěšky, a tak si v klidu zapamatuji cestu a nebudu bloudit. Tak v pondělním slunečním dopoledni jsem vyrazila na cestu. Protože s mým ksichtem nebudu nikdy vypadat jinak než gandžin (to je hanlivý výraz pro cizince), zkusila jsem obracenou strategii. V dlouhém černém kabátu (nic podobného jsem tu na nikom jiném neviděla), dvou copech a červené čapce jsem se vydala. V uších pro mě neodmyslitelná sluchátka. Hned v naší ulici jsem potkala asi tři lidi, všichni se na mě usmívali a poklonili se mi. Zajímalo by mě, co se tady úsměvem vlastně myslí. Ale nasadila jsem masku dobře nacvičenou z divadla, a snažila se tvářit mile a tak. Asi sto metrů od domu vedle zastavilo auto. Seděl v něm postarší pán a ptal se lámanou angličtinou, jesti nechci hodit na zastávku. Při odmítání (plného úsměvů, omlouvání se a děkování) jsem se zmínila kam jdu. Milý pán to chtěl vědět. Nakonec zavřel okénko a odjel.

Ujel asi tak tři metry a zastavil. Asi si uvědomil, že Namiki je asi devět kilometrů daleko. Jít tak daleko je asi pro místní domorodce nepředstavitelné, a tak mě dovezl až na místo, zapojil do toho prohlídku města, ukázal mi význačné orientační body, a pouštěl mi jazz.

Jmenoval se snad Marioka (-ki), jeho otec byl pianista, který hrál v jakési jazzové kapele. Vypadal, že by mě nejraději přímo předal do rukou Michala, mého frendo, asi mu přišlo, že někdo tak bláznivý, by neměl chodit po ulici sám. Každopádně to byla výborná půlhodinka a já nabyla poprvé pocitu, že Japonci jsou vlastně hrozně milí lidé s vtipnou angličtinou.