Henjoji

Teď když už nebloudím, nebo alespoň ne tolik jako dřív a navykla jsem si na japonskou krajinu, odhodlala jsem se k prvnímu výletu. Ten pravda byl už v úterý, ale díky nabitému programu, píšu až teď.

Tak tedy na mapě je nakreslena spousta chrámů, ale jen jeden je i pojmenován (a hádejte jak, modří už vědí, předpokládám). Pravda vypadá to, že bude mezi políčky a domečky, ale co, měla jsem před s sebou asi čtyři hodiny času, proč to nezkusit.

Cestou jsem to vzala ještě kolem dvou chrámů, doufám, že dodám fotky, jen co se dovím, jak se to tady dělá. Byl krásný, slunný den, jako všechny v poslední době. Teplota akorát na ježdění na kole, ani moc teplo, ani moc zima. Rozhodně vám sněhové závěje nezávidím.

Když jsem dorazila mezi správná políčka, začala ta pravá zábava. Mám pocit, že mapy si tu trošku občas vymýšlí (tedy cesty na nic vypadají občas daleko rovnější, chrámů potkáte daleko víc a nezakreslené hřbitovy mi vyloženě vadí). Snažila jsem se trefit k chrámu, ale po chvíli jsem narazila na domorodce a zeptala se. Jako obvykle anglicky neuměl ani slovo. Koničiva (dobrý den) Henjoji taky, ale netušil, kde chrám je. Tak zazvonil u nejbližšího domu a po chvilce rozhovoru, které mým uším zní pořád jako poněkud komická zpěvná hatmatilka, paní lámavou angličtinou mě požádala, zda bych nepočkala a došla si pro kolo. Chrám byl od místa asi pět minut vzdálen (japonským tempem, to je šnečí i pro mě). Ale i kdybych projela kolem, což bych tedy asi udělala, nevšimla bych si ho. To pravda není takové umění, včera jsem přejela omylem hlavní bránu jednoho výzkumného ústavu, ale tento chrám je schován za domečkem. Už na první pohled bylo jasné, že je zasvěcen Budhovi. Nafotila jsem chrám, všechny sochy, hřbitov a pak se vrátila zpátky ke kolu a začala nad mapou dumat jak domů.

Po chvíli se z okna domečku u chrámu ozvala docela pěknou angličtinou (na místní poměry excelentní), jestli něco nepotřebuji. A jé, doufám, že jsem něco neprovedla. S úsměvem, jsem odpověděla, že jsem si šla jen prohlídnout chrám. Pán vylezl a nabídl se, zda ho chci tedy ukázat. Přišlo mi neslušné odmítnout, a neb zdvořilost je pro Japonce velmi citlivé místo s úsměvem jsem přisvědčila. Nosit usmívací masku jsem si zvykla stejně jako se klanit, až přijedu domů, všichni se mi budou smát. Nu a z pána se vyklubal kněz.

Nejen, že jsem měla jedinečnou příležitost, prohlédnout si chrám ze vnitř, to se místním matfyzákům ještě nepovedlo, pořídit nějaké fotky, ale dokonce jsem si výborně popovídala anglicky a dostala svou první vizitku.

Chrám Henjoji na tomto místě stál od nepanšti a sloužil hlavně jako škola. Bohužel tohle už není původní, ten před sto lety vyhořel. Ale svému účelu slouží stále. Prý kdybych si chtěla založit kurzy češtiny, chrám mi bude vždy otevřen. No, nevím jestli plánuji začít nějaké lekce, ale navrhnu to místním, chtějí chodit na nějaké kurzy japonštiny, budou mít docela pěkné místo.

Přestože se neřadím k buddhistům posvátnost Henjoji dýcháte spolu s kyslíkem. Ač v seize (takový ten šílený postoj na patách) nedokážu normálně vydržet sedět víc deset minut, tady mi to ani nepřišlo. Seděli jsme s knězem, jehož jméno si bohužel nepamatuji (budu muset někoho požádat, aby mi přelousklal tu vizitku, celá je v kanji), povídali si o všem možném. „Můj kněz“ (už tu mám vlastního taxikáře) byl velice milý, odpustil mi spoustu hrubostí,m kterých jsem se jistě dopustila a nedal vůbec najevo jaký barbar pro něj jsem. Pořád nevím, na co se ptát smím a na co ne, kde jsou jejich tabu a tak. Takže celý rozhovor byl plný sorry (na obou stranách), děkování. Začínám i svým hostitelům děkovat za společnost při večeři, že by zdvořilost byla nakažlivá? Možná by si pár týdnů v Japonsku měl dát povinně každý. Otázka je, jak by se naše konverzace natáhla.

Tak zkrácený výtah, toho co jsem se dozvěděla. Henjoji, ač je chrám neživí církev, ale jeho členové. Chodí do chrámu jednou měsíčně, ale samozřejmě někteří i jen jednou ročně. Moje otázka, zda mají každý měsíc mše, zněla dost směšně. Největší břímě leží právě na kněžím, který se stará o denní rituály, obětování a tak podobně. Tato činnost ho zaměstnává natolik, že pokud má jeden kněz na starost jeden chrám nemůže se prakticky hnout. Žádná dovolená, žádné návštěvy sousedních ostrovů. Tohle byl důvod, proč se údajně s tím rozvedla žena. Žijí prý i s dětmi jen o kousek dál, ale chtějí žít normální život.

Dalších pár vtipných poznámek, tentokrát opravdu spíš pod čarou. Zatímco, novicové nemohou pít alkohol, kněží ano, Je to docela dost velký problém, protože při některých tvých úkonech musí být střízliví.

O chrám se z velké části starají jeho věřící, nejen že přispívají finančně ale dokonce věnují chrámu obrazy, relikvie a svaté předměty. Náš chrám mě věřících mnoho a potřeboval by rozšířit a na to se právě věřící musí složit.

Další info vám podám o Henjoji příště, byla jsem pozvaná na další návštěvu, docela dost se těším. Jen mě trápí, jestli s sebou mám vzít nějakou drobnost, protože dárky se tu při návštěvě pokaždé nosí. Co byste dělali na mém místě vy?